Sedmikrásy, jaterníky,
bílé, žluté sasanky,
petrklíče, koniklece,
plicník, blatouch, fialky,
od poupat je pozoruji,
doufám, čekám, miluji,
až je toho náhle všude
plná stráň a plný les.
Dnem a nocí silná vášeň
tvoří, plodí bez hluku –
Každý den se znovu zpíjím
do sladkého šílenství,
a co nejde říci slovy,
chválu každé rostliny
stvolů, listů, květů, barev,
odstíněných zelení,
chtěl bych vroucně malovati,
aby každý list a květ,
každá kontura a barva
pěly radost, lásku, jas,
jak je budí v zlaté chvíli
našich styků důvěrných...
Na Východě byl to kdysi
v sedmnáctém století
bohatý a smělý mistr
japonského rokoka,
jehož jméno bystře zvoní, –
byl to Korin Ogata,
který štětcem zpíval chválu
květin tak, jak chtěl bych já.
Ale mistr z Orientu,
když své trsy rozkládal
s vroucností a obratností
vášnivého milence
po skládacím paraventu,
dal jim vždycky za podklad
vážné, pyšné, drahé zlato,
holedbavou nádheru –
Kdežto já bych maloval je,
ty své jarní milenky,
sedmikrásy, jaterníky,
bílé, žluté sasanky,
petrklíče, koniklece,
podběl, plicník, fialky,
na pozadí trochu prostším:
hedvábí své pokryl bych
blankytem těch nebes našich
s bělostnými oblaky.