básník už básnit zapomněl asi,
kvetoucí větve urval mu van,
poslední sklizeň zdupaly časy
živící plevel, ničící klasy,
v osamělosti si rozbil stan.
v osamělosti s jediným zpěvem
jak na majáku s halasem vln,
s šepotem jednou, podruhé s řevem,
s nadějí, strachem, s láskou a hněvem –
mnohotvárného zpěvu je pln.
jen toho zpěvu, ozvěny světa,
jak se naň dívá tvrdý tvůj lid.
jaképak básně! je každá věta
z naděje muže, z úzkosti kmeta
a soudobnosti šero i svit.