Krokem pávice zchátralou vláčí se rasou
morálka hlupců a kreténů a placených bohů;
na falešných vnadách v hedvábu davy se pasou,
na diškantu znaivnělém, na skvostů barokním slohu.
V zpovědnicích mnich tou její chce zpíjeti krásou;
s patosem lživým kantor tříská do katedry rohu...
Jsou hnijící vody s hnusnou k vrhnutí chasou,
ač panenský úběl leknínů na nich má svůdnosti vlohu.
Ne, ohavo, mě nesvedou do tvého klínu,
ať několik bláznů ti z konce století kývá –:
v mém nitru chrám, tam sobě jsem bohem, má pravda v něm zpívá.
A zpívá nahá a zářící... Ty v hedvábu kryješ jen špínu
a vyžilé, svadlé prsy bez živného mléka!
Ne, nesvedou. Ne a ne. Ať slina troupů se vzteká!