Krokem pávice schátralou vláčí se raçou
maitresa hlupců a kreténů a placených bohů;
na falešných vnadách ve hedbávu davy se pasou,
na diškantu znaivnělém, na skvostů barokném slohu.
Ve zpovědnách mnich tou její chce spíjeti krásou;
s pathosem lživým kantor tříská do katédry rohu...
Jsou hnijící vody s hnusnou k vrhnutí chasou,
ač panenský úběl leknínů na nich má svůdnosti vlohu. –
Ne ohavo, mě nesvedou do tvého klínu,
ať velkých pár bláznů ze století konce ti kývá –:
v mém nitru chrám, tam sobě jsem bohem, má Pravda v něm zpívá.
A zpívá nahá a zářící... Ty v hedbávu kryješ jen špínu
a vyžilé, svadlé prsy bez živného mléka!
Ne, nesvedou. Ne a ne. Ať slina troupů se vzteká!