Mezi dvěma frontami z lomozu a smrti,
nejistotou roztrháni na křivé kusy,
malomocni čekáme cosi jako osud;
ty však, skeptiku tichý, usměvavý,
už jsi zdvihl jej s půdy, na kterou padls:
otevřela se, zavřela za tebou na klíč.
Nikdy nepřijdeš už k Petříkům na sklenku vína.
Ale pod zvonem, kterým vidíme naději i bázeň –
lépe bylo by, kdyby byl neprůhledný –
pod nímž dusíme se jako zalehlá tráva,
odchod tvůj a jiné odchody, spojujíce včerejšek s dneškem,
nastavují nám zrcadlo, ve kterém zříme
svého života kinematografický obraz.
Nikdy nepřijdeš už k Petříkům na sklenku vína.
Spolu přece však sedíme tu, popíjíme,
shovívavý tvůj úsměv poznámky činí,
a já cítím, že přítel zde, vedle mne, sedí.
Náhle vím však, že jsme se dávno již neviděli.
Chci to podotknout. Mládí vzpomenout. Pryč jsi.
A já cítím, že přítel mi odešel navždy.