Široké prostěradlo dne polité vápennou hlinou, jaký to studený obkladek pro muže s mandolinou!
A ke všemu sednice chladna a bída na prahu brouká. Všechno je plesnivá smetana, kterou kdos věčně stlouká. Všechno je lakomá mlha a houpání monotonní. Všechno je plachta z režného plátna a stíny se sunoucí po ní.
Teď však tu plachtu kdos protrhl. Bijí mne ranní zvuky. Trhlinou sklání se nade mne stvol milenčiny ruky.
Jí nezřím, vím však, že oči má, v nichž oheň života schladl, poněvadž s tímto psaním zde dí: Ervín Taussig padl.
Podivná slova! Trhlinou v plátně divě se roztočila. Veliké okno dokořán pro mne z ní učinila. Což jsme však nevytáhli kabátů pro říjen? Dívám se oknem v krásný červencový den.
Venkovská hudba řinčí v údolí mezi lesy. Na písku pod kaštany se otáčí pár a pár. Když je tak člověk jako peň a šestadvacetiletý, jak dychtí přijímat od žen jich oblý ovocný dar.
Výbojný, širokoplecí všechny je očima stihá, kroutě si papirosu a usmívaje se jasně. Doktore, jako se dají tisknouti mladé ženy, kdyby se daly tak u nás tisknouti nové básně!
Teď však – toť smědý plamen jeho mladého těla pod strání v říčce naší, která klokotá! Zdá se mi, že mu závidím, já vychrtlý, jeho svaly. Zavřeni v zeleni dáváme tryskat pěnivé kráse života.
A nedělí bujnou se vracíme, obrazy, básně s námi, kus nového světa a touha, býti v něm prvý. Že však se základ před střechou staví, nezapomněli jsme snad? Že každý svět nový byl vykoupen žalující krví?
Letními víny vzníceno pružně jde jeho mládí, z dědiny varhanovými tóny nás volá kočovný flašinet. Na houpací kolotoč vede si zardělou slečinku. Sem ruku! A ráz! Jakoby růže ve vírný vrhal svět...
Zase ta plachta, režné plátno. Jen růží nach padl na ně. Jak ztmavěl! To nejsou růže! Krev je to v ráně!
A máme říjen. A s rudýma očima chodí tu ženy, velikým otazníkem, jenž z mlh se plíží, k smrti až vyděšeny. Veliký otazník zakvílel poslední vteřinou jeho, když padal jak růměnné jablko se stromu naťatého.
Hromada mrtvých cizinců, prosáklá vápennou hlinou, jaký to studený obkladek pro muže s mandolinou!
Cookies on Poetry Cove