Když dneska ráno mimochodem
jsme dívali se na obrázky,
na neuralgickém mém spánku,
z kterého civí smutné vrásky,
tvá kadeř chvilku tančila mi,
a já se v nitru chvěl jak dítě,
jež do ohně by rádo sáhlo
a netroufá si... Tak rád skrytě
svou hlavu byl bych ke tvé přitisk,
do chladícího vánku čelo,
jen na okamžik, na okamžik,
by vše, co bolí, dobolelo.
Však toho hrdinství! Já bál se,
že hlavou uhneš, hořkost zbude...
Vždyť takhle aspoň na tom spánku
tvá kadeř dosud... se mnou... všude!