Ve spadalé listí jsi hodila růži,
ve hnědé, žluté, šedé listí růži krvavou,
až pobledlému poutníku hruď se blahem úží,
neb všecko listí vzplálo kol rudou záplavou.
A hoří listí, hoří kraj,
v sychravém září o jaru báj,
nad zkaženým srdcem sladká tvá slova,
Boženo Hodačová.
Jde bledý poutník teď v plamenech kraje,
kol vůní, barev, písní celé závěje,
v tvém plavém jasu ohnivém modrý hrozen zraje
pro zprahlé rty, jež neměly vroucí naděje.
A svítí kraj a zpívá svět,
uprostřed hoří měkký tvůj ret,
novému dítěti pohádka nová,
Boženo Hodačová.
Tys do mlhy vzkřikla zvonci hlasu,
až mlha v duhy slila se rosných krůpějí,
ty celičkou svou skutečnost slunečného jasu
jsi vroucím gestem dala namísto nadějí.
Netřeba doufat, netřeba snít,
je možno, možno, možno žít:
člověka pro ráj jsi stvořila znova,
Boženo Hodačová.