Hubené prsty moje
nenaučily se hráti na nástroje
o strunách, které plačou, jásají a sní,
a přece píseň nejněžnější chtějí zahrát směle
na nejsladších strunách, na Tvém těle,
má lásko nejkrásnější, lásko poslední!
A zhořklá ústa moje,
chudá, nevýmluvná za lásky i boje,
zazpívat nedovedou jedné písničky,
a přece zpěvem nejsladším a složitým Ti chtějí
rozezvučeti tělo k vášnivému ději
a v božskou melodii utkat všecky hubičky.
Kdyby to nedovedly prsty, ústa moje,
byla by naše láska plna nepokoje,
a ještě bledší byla by Tvá bledá tvář.
A věčný smutek putoval by se mnou,
že nezřím šťastnou bytost Tvoji jemnou
ni ve chvilce, kdy každou bledost zbarví rudá zář.