Miluji tvoje všecko, ty to víš, ty to víš, veliké děcko, pro něž jsem zradil sebe,
a za snem jako za oblakem stoupaje v nebe, řítím se níž a níž. Miluji vše, co nazýváš svým tělem: hedbávné pleti teplo i led,
tvé tváře lunu pod oblačným čelem, rtů rozpuklý a pastelový květ, pilíře nohou, trupu prohnutou sakuru, tvé ruce měkkých dlaní,
tvé hrozny, tvou broskev, tvou lasturu, bledost i zardívání, – leč nejvíce z všeho miluji, až k nenávisti, tvých očí tmavou hlubinu:
šerem je obklíčena, tlí v ní listí, zrcadlí tajemnou končinu. Nejvíce z všeho miluji oči tvé, nejvíce z všeho mě vraždí těch zřítelnic dvé.
Stokrát se do nich zahledím, závratí puzen až ke dnu, táži se, táži – marně – vím, že odpověď leží v nich jako balvan, balvan, jejž nevyzvednu.
Stokrát se marně zadívám v tu hlubinu němou, jako bych hovořil s tajemnou gemou, stokrát se marně očima ptám
těch očí. Bludičkou na úbočí cosi v nich vzplane a zhasne v tmách, rázem a navždy v bezedných hlubinách,
vyhnancem do noci odcházím znova, ze starých ran mně znova teče krev: nikdy se nedovím, nehoden slova, je-li to posměch, soucit, zrada nebo hněv,
chlad nebo teplo, ocel nebo měď, ta tvoje odpověď. Miluji tvoje všecko, ty to víš, ty to víš,
veliké děcko, pro něž jsem zradil sebe, a za snem jako za oblakem stoupaje v nebe, řítím se níž a níž.
Miluji vše, co jmenují tvou duší: tvé mladé bloudění i touhy, jež chudoba kruší, smutky a vzpouru, stud i vzrušení,
tvou plachost laně i něhy cudné slabiky, tvé spravedlivosti hrdé zbraně i soucit veliký –
leč nejvíce z všeho miluji to bolestné dění, jež zasil jsem do tebe – pro svoje utrpení. Ten zmatek tvého srdce, ta bouře kol tvé hlavy, to není všednost ve všednosti jen.
Jsi cesta do hor: táhnou silné davy pozdravit nový den. Jak sladko by bylo trpěti tedy pro krásnou věc,
kdyby nás nedělily tajemné ledy a spojoval bratrský růměnec. Jak sladko bylo by trpěti, znám-li svou vinu,
a utrpením prospěti milovanému klínu. S vědomím viny klesám pod balvanem, jejž na mě jsi svalila,
nemohu příti se s mládím, krutým vanem, pro sen, jejž tak jsi zradila. S vědomím lásky však chtěl bych odhodlaně snášeti vše, co mi připravíš,
chtěl bych ti pokorně nastavit dlaně, bys mohla výš. Stokrát jsem k tomu se odhodlal, stokrát však víru jsi mi vzala;
srdce i mozek jsem ti bez výhrady dal, mlčením aspoň jsi mi lhala. Ach, proč jen, proč, ó ženo sladká, jsem v bytosti tvé tak všední jen host,
proč nemůžeš příteli tam otevřít vrátka, kde upřímnost potkává upřímnost? Setkávám se jen s hlubinou němou, jako bych hovořil s tajemnou gemou,
tápu jen v tmách, ruku mi pohladíš, zmizíš v hlubinách, vyhnancem do noci odcházím znova, ze starých ran mi znova teče krev:
nikdy se nedovím, nehoden slova, je-li to posměch, soucit, zrada nebo hněv, chlad nebo teplo, ocel nebo měď, ta tvoje odpověď.
Cookies on Poetry Cove