Jak je to krásné, že se probouzím v široké posteli pohostinného domu jako ve vaně plné čerstvého mléka! Jak je to ještě krásnější,
že otvírám okno v zákoutí malostranské a vpouštím vzduch propletený ranními zpěvy a šramoty, jenž jednou rukou podává si vonné kytice z Petřína a druhou nabírá vodu z Vltavy!
Pomalu se oblékám, podrobně vše pozoruji, ze všeho velikou radost mám a po pohodlí pluji
jako po letním rybníku. A jaký posvátný obřad v pokoji vedle za bílými dveřmi koná služka! Slyším, jak drobounce šlape, opatrně vrže,
vyspalé věci nosíc na jejich ranní místo, sklo zvoní o porculán jako zvonky při pozdvihování, když náhodou zabloudíš do katolického kostela.
Dívám se velkého do zrcadla, mám-li ještě dost ruměné tváře, teplý zrak, není-li slupka má příliš zvadlá pro vás, kteří jste mladí tak –
otvírám dveře. Okna jsou dokořán, a v provětraném pokoji jak voní kouřící káva, jaké srdečné zátiší tvoří staré nádobí uprostřed stolu,
žádný porculán, z jakého pijí estéti, a jaké laskominy činí mi makové žemle v košíčku vystlaném ubrouskem! A vy, naproti ve dveřích, podomácku.
Usedajíce naléváme si mléko a kávu, zapomínám na rybolov pod lesy pro vaši dvojí hlavu.
Pak saháte po čerstvých novinách, a jak je otvíráte, vane z nich známá syrová vůně, kterou, nevěda proč, tak miluji.
A pak říkáte z nich jednotlivé, nabité věty. A pak čtete hroznou a ještě hroznější věc. A pak vstáváte, zatímco dopíjíme, a chodíte prudce po pokoji,
bezmocni přihlížíme k hrůznému ději. Tu pravíte náhle nervÓzně: Jak se těšíme na onen den, kdy bude možno poprvé zvolati všecka slova,
která nás bolí v nitru! Nastává ticho, podivné ticho u nás, v lahodných vůních svěžího rána a přátelské snídaně. Hledíme upřeně, každý na jiný bod.
A cítíme, že z hlubin času vytéká provizÓrium, maličká doba velikých událostí, které nás oblehnou, přidusí ve psotě a mříti nám dají hladem po pravém životě.
Cookies on Poetry Cove