pod šešulem dlaně vanu
hladí poloninský hřbet,
v zlatém červnovém tom ránu
samou lásku, samý květ.
modrý dolík maceškový
čeří se a jezerem
láká v náruč, kde prý poví,
co je mír a štěstí v něm.
horská modři, hlubší očí,
z oblohy máš barvu jen,
krásu z půdy na úbočí,
půdy, po níž bloudí sten.
sten a vítr, den, jenž vane,
v tobě zkvetly se zemí.
rosa modrých slzí kane
zelení a vůněmi.