ty páre, skloněný nad pramenem
v divoké horské květnici,
lze pohádkovým tě nazvat jménem;
adame, evo, vy s čepicí.
ty páre, skloněný nad studánkou
a šťastný v širé samotě,
že v ráj jsi vešel horskou brankou
alespoň jedenkrát v životě –
s tvrdé své hůry se pietroš dívá,
pijí mu krev jak sladký lík,
prýští mu z boku studená, živá,
z boku, kde kvete pěnišník.
nahoře v sedle se stádo pase,
vinčare, zdvihni trembitu
na zdraví tichu a vůni a kráse,
ještě jim nefičí do krytu.
zarůstá zelení sebe jistou
kdys válkou zhanobený hvozd.
skloněni v trávě nad vodou čistou,
chceme věřiti v budoucnost.