Ke kamnům se krčím zimomřivě,
nevím, co by rozproudilo krev.
Leda vztek, jenž zabouřil by divě,
malomoc mou stopil v marný řev.
Tímhle aspoň ulevilo by se
nitru v prázdno civějícímu...
Holý vršek; zdvihám větve lysé
v mrazivou a beznadějnou tmu.
Věčný vítr pere do nich s vytím,
od rána v nich hvizdá do rána...
Dutky všude nad svou šíjí cítím,
bezcitného slyším tyrana.
Víru, ideály, čisté skráně
drtí nehorázně den za dnem,
nedává však bezohlednost za ně
v dravý člověka boj s člověkem...
U kamen se krče, pozoruji:
Chybí síla pro zločin i ctnost.
S hlavou prázdnou tupě slabikuji:
Je to vlastně k žití neschopnost.