Čas míjí. Bolestná ta pravda včerejší
již málokomu zdá se pravděpodobná.
My bojujeme zas o chléb svůj vezdejší
a naše myšlenka je kupodivu ctná.
Krvavé divadlo smyl rychle šedý čas:
nevěří snad ni ten, kdo jím byl ponížen,
neb tichou legendu si spřádá lidu hlas,
že žije Francisco a přijde jeho den.
Však hodin výsměšný ti praví kyv:
Ferrer jest mrtev, Alfonso je živ.
Čas míjí. Šedivým nás dusí příkrovem.
A plamen zhasíná, ač vzplanul teprve.
Nad jiskrou svobody bdí voják s olovem;
nad vojskem svobody bdí rudí vůdcové.
Jak souchotinářka se plíží Naděje
tím šerem sychravým do srdcí nemnoha
a starý, krásný Sen již, zdá se, nehřeje:
na krámcích vrže jen jak firma ubohá.
Jdeš, vztekle hvízdáš si a čekáš na příliv.
Ferrer jest mrtev, Alfonso je živ.