mám sladkou jeseň před okny
a hořký podzim v nitru.
a přec i půlnočními dny
jde lidská cesta k jitru.
jsou dějiny však veletok,
a život náš jen stružka.
snad, než se s rokem sejde rok,
odnesou tělo s lůžka.
anebo jako mstivý lup
kdes odnesou je s dlažby.
je lidstvo lidožravý sup.
a soudí tu i pažby.
tak hořkost černých dnů a let,
v nichž stará pýcha bledne,
dvakráte pálí... ještě květ,
květ rozvíjí se ve dne
na trsu listopadovém,
však šero shnilé pije
a po slunci jen zazděném
hladovou touhou nyje.
je těžko květům kvésti tmou...
krutější los však mají,
když uvadnou a opadnou
a slunce nepoznají.