Jak mnohý dojat v paměti své chová,
Oiwa mužem byla utlučena.
A není ještě, běda, usmířena!
Já zakusil to tuhle u hřbitova.
Již smrákalo se. Tu tam houkla sova,
a modré nebe studilo jak stěna.
Již z dálky myslil jsem, že roztržena
snad větrem svítilna je papírová
nad jejím hrobem. Ale přijda ke zdi
já s hrůzou poznal vlastní hlavu její,
jak kývá se a po travinách jezdí.
Má rudé oči vybouleny vzhůru,
nos uhnilý a ústa v nářku zejí...
Co noc teď ze sna odháním tu můru.