Já, zdá se, narodil se v Městě krutém,
jež nenáviděje, hned opět miluji;
já, zdá se, hýřil v plynů světle žlutém
a mrzce s ženami, jež hnusem nadují.
Však sladce zapomněno všechno bývá
ve žlebu provlhlém a hnědě hnijícím,
když odtud na vrchy mne zeleň živá
jak svého synáčka zve jasným ohněm svým.
Tu vím, že zrodil jsem se v dubin stínu,
a mlékem trpkým laň mne v seči kojila:
řád lesů děl mou zásluhu i vinu,
s jich něhou tvrdost jich se ve mně spojila.
Pak snil jsem život měst a černých čtvrtí,
grog horký v přístavech jsem s námořníky pil,
až odešel jsem náhle smuten k smrti
bez cíle, tlumoku, bych nyní teprv žil!
Ze snů a mrákot probral jsem se v zoři,
jež mízou voněla od lesů vanoucí;
zelené vlny sladkovodních moří
šuměly osud můj a cesty budoucí.
Tu trochu klopýtal jsem v měkkém mechu
omámen vůněmi a ptáků jásotem;
však pryskyřice dodaly mi dechu:
se zemí srůstaje svým žiji životem.