Františku Kupko, život chceme,
za ním a v něm jen ku předu jdeme;
příteli z kraje seinského,
viď, život dá tolik krásného
a ledacos ovšem k tomu.
Ledacos hořkne rozlitou žlučí,
ledacos raní, ledacos zmučí.
Dnes rozkoší jat objímáš
a zítra rány v duši máš
a lidský hmyz tě štípe.
A provokuje ke kopanci.
Tak pomalu jsme jeho psanci.
Mlčením lidé zabíjí
a jiní tě pochvalou poblijí
a jiní zákeřně bodnou.
Však my se mstíme, přisaháme,
že všechno všem zas nazpět dáme.
Příteli Kupko, malíři,
jed neseme na pěkném talíři,
jed pro psy a jejich pány.
Psí zuby po psech jen se ženou,
psí hřbety devotně se klenou,
psy bůh má, král a boháči;
psi všichni v jednom chomáči
nám zatarasují cestu.
Tvá druhá vlast má také svoje
a pro ně mnohou jámu hnoje,
ač dobří jsou u vás metaři.
(To dílo se teprve podaří,
až přijde plamenné koště.)
Však, Františku Kupko, nechoď domů,
by’s nikdy nezřel, u sta hromů!
těch našich domácích českých psů,
psů černožlutých, rudých psů,
psů červenobílých, černých psů
a pak těch s doktorátem.