Lektura zvolna padá mi do klínu,
a zrak svá víčka mdlá a chorá stáhne,
horkými prsty do duše mi sáhne
dusivý fantom srpnového spleenu.
Nedělní klid, tak těžký, vzduchem táhne,
že sotva dýchám, v lebce průvod stínů,
a teplou vodou vlažím uschlou slinu
ve žhavém hrdle, které práhne, práhne...
Pak lože rozhodím, v podušku skryji
svou tvář –, však místo agonie spánku
jen v křeči bezklidné se tělo svíjí. –
Tak mine zítra den, jak dnes a včera,
bez třpytných krůpějí, bez svěžích vánků
jak plocha pouště palčivá a šerá.