Jede se, fičí z nádraží na nádraží... Naprosto nic mi nepřekáží ta tlačenice, ten shon, činí mi radost účast moje
uprostřed letícího roje a že nám v čele bije zvon, s rozkoší tisknut jsem, tisknu a veselostí div nezavýsknu,
když stanouce hned se hneme a někomu ujedeme. Nejsme tu pouze vojáci, k nám dámy se tisknou, měšťáci,
švadlenky, studenti a všichni jsou tak tuze svěží, i konduktérka, která stěží se prodírá a brebentí.
Čtu firmy, štíty a nápisy, jako když na tom závisí nějaké štěstí, po kterém právě slídím; v příbytky oknem, do krámů skříněmi
na skok se vrhám, důvěrný se všemi a rád, že opět je vidím neznámé, známé – tiše se na sebe usmíváme.
A tiše se usmívám na lidské pentle a klubka, jak se tak svinují, rozvinují po skvělých třídách, kde skví se života slupka a tajemné větry v shony a shluky dují,
tiše se usmívám na věci prosté zcela, všednosti západní civilisace, shledání vlna mne rozechvěla, ruch zaplavil mne, chuť do práce –
neboť, hle, přicházím z divokých Trantárií, z dnů tuláckých, ze skal zmijí a z podivných strádání – že oči široce otvírám vida,
jak v malé kavárně poklidně snídá manželská dvojice s pečivem kávu: je na ní bílá čepice, sem až mi zavání.
A na pestré bengály, reklamy veselé básně, kterými návěštní tabule zaplály dnes obzvláštně krásně,
nesmíme zapomenouti: květnatým proslovem to vítají mne na pouti za novým domovem –
Je mi tak dobře přes to, že špatně sedím, ostatně všecek jsem hlavně zrak, do tříd a náměstí nadšeně hledím, jako bych letěl do oblak.
Průhledy nekonečné buďte mi pozdraveny, fasády ze štuku, cihlové stěny, paláce, chrámy, banky: zcela jsem zapomněl, jak jste mi zhořkly kdys,
že máte ve tváři potměšilý rys, listuji Město, zářivé čtu stránky, tolika věcí úsměvem úplně fascinován jsem.
Jede se Městem... K Západu se vracím, mnoho jsem získal, aniž teď ztrácím syt putování a ciziny... Vítám tě tedy, krásný a obludný celku,
jenž stejně dychtíš po ctnostech jako po výdělku, vezmu tě se světly, se stíny; jsem vůli k práci a k zápasu silen, frivolní gesto tvé mne netkne se již,
mířím já k horlivosti tvých dílen, k světlům, jež roznítíš.
Cookies on Poetry Cove