Elegie

Se svou láskou k milostné ženě, vzrostlé jako vzácná bylina v slunné stráni, narozené pro světlé okamžiky, od věku stejné,

k věčně staré, věčně i mladé ženě, jejíž gesto z růží je, ze zlata smích, a jež milována chce býti dosud způsobem starým –

se svou láskou ke kráse nahé, živé, která slavně promítá tvůrčí rukou země děj i člověka sny a vášně do hlubin, k výši,

jako bouře srpnová osvěžuje, s tváře země líčidlo staré stírá, ale zhanobena jen býti může pokrytců pláštěm –

se svou láskou k myšlence neprodajné, beze strachu k důsledkům přímo jdoucí, jako orli na skalách mávající perutí volnou,

která ještě rodí se někdy tiše na ostrovech vzdálených všeho hluku z chrámů, trhů, sněmoven tekoucího, zítřejší vítěz –

se svou láskou k činu, jenž velikost svou, krásu, hrdost, nezištnost zapisuje ve spěž věčnou, v dějiny cizí davu jepičích myslí – –

oh, jak osamocení, cizí, kletí jdeme dobou kramářskou, zpustlým žitím, oh, jak osamocení, cizí, kletí, zločinci, blázni!