nevane na zem, nesídlí nad ní
v strašlivém bezednu sluncí a hvězd,
není to holubice v den radní,
není to ševel z tajemných cest.
z tebe a v tobě se rodí a vzrůstá
snad jako jedle, snad jako kleč,
snad jako světlo, snad tma jen hustá,
pramene píseň, větrná řeč.
z tebe a v tobě jen žije a hyne,
nadutec, světec, padouch či rek,
utvářen prsty toho, co plyne,
sterými prsty, z nichž den je i věk.
ne z chladných prostor nad pláštěm vzduchu,
ne z ohně stálic ni z iluse mdlých,
ale jen z pracovitého ruchu,
z kladů a záporů po cestách svých
přijímáš v sobě na blizny jeho
kouzelný nebo hanebný pyl...
až osvobodíme zneuctěného,
pokvete z věnce spojených sil.