Na všech vrcholcích vysokých stromů
špačci sedí.
Vrzající korouhvičky dubna
z velmi staré mědi.
Rozmrzele stříhají plachty nebe
šedé, neprůhledné.
Člověk přece před svou budkou
rád si na slunko sedne.
Všecky vrcholky vysokých stromů
kolébají se s nimi.
Vítr rozhání s plachtami nebe
zbytky zimy.
Hbitě na jednu usedl jsem si,
pluji jako v člunu.
Drobty slunce házím dolů
stromům na korunu.
Stromům na korunu, na střechy dědině,
špačkům do hrdla rovnou.
Máme všichni nakonec radost
nevýslovnou.