DUB.

Vidím strom a sebe a svět, harmonii a let. Vidím dřevo jeho jak ramena sedláků tvrdé, hnědé:

pěsti vedra a mrazu, větru a lijáku ukovaly je, a lišejníky šedé ověnčily mu kůru vrásčitou, rodíce a množíce se pod jeho záštitou.

Země skládala je z nejlepších svých látek jako veliký venkovský svátek, když tak z keříku žvatlajícího dětsky rostlo v košaté stromisko mužně šumící,

rozpřáhlo své paže jako athlet řecký, na nich vztyčujíc korunu kučeravou a hostící život ptačí a hmyzí. Vidím dřevo jeho krásné, snědé a ryzí;

hoblík stolařův odskakuje od něho jak od zvonoviny, ale vidím křesla s hradními slečnami, stoly s trnožem, s číšemi medoviny, v selských jizbách legátky s dlouhými nohami,

s vyřezávanými srdci; vidím trámy a fošny, svět možno na ně vrci, v krbech polena a dobrý jejich plamen, koly ve vodách měnící se v kámen –

zatím co tu datel do kůry buší, mláďata v hnízdě piští, bzučí hmyzy, květům dávají ssavé pocely, míza vystupuje v nejvyšší ševely, zatím co tu dětská ručka snad po žaludech se vzpíná,

plyne život, strom a já a svět, a každá chvíle příští táž jest a přece jiná... A již dřeva nevidím, vidím děj, jenž vzrůstá: nahoře a dole se líbají tisícerá ústa,

aby uprostřed dubové tělo žilo, rostlo a mohutnělo. Vidím nahoře korunu jeho a každý zvláště lupen, napadený, beroucí a rozdávající pokojně,

čím jest na větvi a čím jest neseskupen, dění věčného účastný přehojně. Vánku každému něco dá a vezme od každého, s dechem světů dech se mísí jeho,

z jihu sladkost má, ze severu tvrdost, a přec prostý jest jako dětská hračka, vystříhaná panenka z papíru, zelená značka, a přec chybí mu hrdost.

Vidím tajemnou chemii v jeho koruně. A již koruny nevidím, vidím děj, jenž plyne. U nás na dvoře suší jeho listí, na stlaní, a do vůně celý stápějí dům, do vůně, z které se line

les a slunce, deště, větry; u nás dýchají nesmírné kilometry. Vidím dole kořání jeho, pronikající hlínou, hledající a horlivé.

Oh, jak drží jej! Oh, jak pojí jej s domovinou, koloběhu mízy napomáhajíc, žíznivé! Vidím tajemnou proměnu látek v jeho kořání, a již kořání nevidím, vidím děj, jenž míjí,

síly křižující se šíré ve tkáni, krajku života, symfonii... Vidím strom a život, sedě v jeho nitru, smysly mé se podobají letnímu jitru.