Jdu opět podle vody – jak jsem chodíval, když země hlas mne do náručí zval moravských lesů. Leč dneska snů svých v zeleň nezanesu
a těla nepoložím do mechu. Och, kde jste, dnové mého oddechu, jenž voněl řekou, voněl pryskyřicí! Och, kde jste, dnové básníkovy dílny,
kde v slunci zvonil kov a křišťál při měsíci, kam klidnou smyslností dýchal svět! Jdu podle vody – smutny jsou, ne vilny silnice, říčka, domky v soumraku,
vteřiny jarní, ruka podvečeru, červený kříž mám ve svém odznaku, jdu v těžkých botách, v šedi zvolna k šeru, po boku bodlo mám a cizí kázeň v sluchu,
jsem vojáček. A na světě je vojna; ve shonu a ruchu i v ztichlém, zakřiknutém kraji vzpomínka sotva na pokojných, sladkých vteřin vděk,
vzpomínka sotva na píseň, již jarní živly hrají. Šedivá kavalkáda zoufalství a bolů po cestách cválá. Jdu podle vody – podle vody dolů,
tam dolů do tábora, který nepřátelstvím sálá, do špíny, puchu, hluku ulehnout jdu na zem, kus, číslo, zasvěcený krvi, železu, sám sobě zbloudilým se zazdám plazem,
zalezu. A přece z nitra nevyženete mi tichounkou hudbu – tu, jež dříve hřměla a teď jak echo malé plyne nervy všemi
ztlumená, ale jistá, moje, zatvrzelá, když takhle sám jdu cestou venkovských, dýchaje večer jako éterový líh a zapomínaje.
Chudobná Jala drobným krůčkem spěchá svým kamenitým řečištěm jak žebrák do kraje; dívám se za ní, bratr, jejž tu nechá v soumraku hodném.
Dívám se za ní, v srdci mi to zpívá, v mysli mi zpívá hudba sladká, tklivá, zdroj věrnosti a víry v těle nesvobodném. Jsem stále ten, jenž zemi věrně miluje
a věří ve spirálu zlého života! Muezzin nad městečkem právě žaluje, jak slavík podivný když bolně klokotá.
Cookies on Poetry Cove