Vsáváme vás jako dychtiví čtenáři řádky liter,
tváře nám přitom hoří a nitro se nám šíří
odhodlaností k životu za večerů a jiter,
když kraj zvoní, cvrliká, šumí, chvěje se, víří
vaší dumavou písní.
Věru nemohli bychom říci, když vás tak vsáváme chtivě,
zdali sluneční paprsky byly nám milejší včera;
dnes však jistotu cítíme a ve všech smyslech živě,
že by nám těch pocelů dlouhých vašeho chladu a šera
nenahradilo slunce.
Zde teď, pijáci nenasytní, za stolem sdružení shodou,
vypíjíme vás z oblohy, po níž se oblaka točí.
Vzduch, jenž všude je linkován tiše se lesknoucí vodou,
jako umyté okno za chvíli vyjasní oči,
zazní jasněji ptákům.
Budeme pak opilí, bujní, rozmařilí,
na bradě se nám zalesknou poslední kapky.
Jako pruty vztyčíme trupy své za novou sluneční chvílí,
květy, pupeny novými ověnčíme si čapky,
novou chrabrostí srdce.
Deště! Za sebe, za ptáky, za zvěř, za stromy, byliny, trávu
děkuji vám, nápoje květnové, s polibkem běžící děvy.
Celujete mi jako dubům prostovlasou hlavu,
linkujete mi papír pro nové zpěvy,
deště, květnové deště!