Demire Nezire, chudáku z Dibry, kde mnohý loupežník dlíval, prosím tě v duchu za odpuštění, že jsem tě podezříval...
Jak všecko chutná po dlouhém půstu! (V tomť jeho smysl veškeren!) V Kičevu jedl jsem, mlsal a pil, dokud byl den.
Pak jasnou nocí k tábořišti štaflu. Slavíci tloukli v mol. Jak, u sta hromů, bolela mě noha! V slabiny bodal mě alkohol.
Vysílen k ohni hlídky jsem padl na chladnou, rozrytou zem. Bodejž by, chlapi, čerti vás vzali! Nedohodneš se s bagánem.
Zná samo, šta gospodin lajtnant kázal, a hrubý je i prohnaný. Nemám rád dlouhých vyjednávání, nemám rád „bratry Slovany“.
Tam dole je mlýn prý. Světélko vidím. Nu, tam se ještě dobelhám... Za chvíli stanul jsem tváří v tvář divochu u ohně za zdí sám.
Snad starý tulák, pomyslil jsem si, když tvrdé jsem lože si stlal. Volno mi nebylo, leč konečně jedno vše, a bodře jsem se usmíval.
O tabák, chléb a konzervu bratrsky jsem se s ním rozdělil, všecko své dal jsem si k hlavě a pod hlavu a v pokrývce se vším se skryl.
Ohník mi pěkně zahříval nohy a staroch přikládal chvílemi, leč usnouti krev mi nedávala vzbouřená fantaziemi.
Proč nespím, ptal se několikráte, zda podezřelé to nebylo? Přece však jakýmsi zdřímnutím k ránu to dobrodružství skončilo.
Špatně se vedlo mi po ránu s nohou, dobře se choval Albánec, a když jsem chuť měl si najmouti osla, nabízel mi svou plec...
Demire Nezire, chudáku z Dibry, odpusť mi večerní podezření. I „přírody pán“ je křehký tvor, svých nervů pánem není.
Demire Nezire, na památku nám zbude cos dojemného: ty často vzpomeneš na můj tabák, já na teplo ohníku tvého.
A také na druhé setkání naše, když listů dvé větry svály. To jsem se vracel ze severu na vaše horké skály.
Obetkán steskem putoval jsem v neslyšném vzpomínek hluku, a tys mne poznal, jak děcko jsi zajásal a tvrdou mi podával ruku.
Leč pravice má ti nestačila, počals mne objímati, divže jsi přitom nespadl z osla – Tak úsměv vzpomínku zlatí,
vzpomínku, pevnou pavučinu, jíž osud spojil dvé světů – Demire Nezire, tobě na počest, hle, tuto cigaretu!
Cookies on Poetry Cove