Co by to bylo za život, kdyby hloupé štěstí,
to slepé mládě vyslané milostivými bohy,
do našich osudů se mělo nemotorně plésti
pro klid nám zlato dávajíc, pro komedii vlohy.
Co by to bylo za život, kdybychom na výsluní
vše měli, co dát mohou léta tučných krav,
zbytečně mnoho růží, včel, úsměvů a vůní,
zbytečně mnoho drzosti a nestydatých práv.
Umřela by nám radost ze zcela prostých věcí,
z luk, polí, hlubin lesních, kde v duby buší datel;
pod bledou tváří rozmar tlouk’ by se v zlaté kleci,
a nikdy bychom neprohlédli ledví sladkých přátel.
Teď dereme se těžce dál v nejistotu zítřků,
ni jeden od nás hořký kalich nebyl odvrácen;
čím sobě jsme a čím jsme světu – bez protekčních strýčků
jsme vítězíce nad horami vzteklých, černých pěn.
Co by to bylo za život bez bitevních smutků!
Z nich vyjít chceme jako děti veselí a tvrdí.
Platíme draze cenu nejlepších svých skutků
a konec konců máme nač býti prostě hrdi.