Co by to bylo za život, kdyby hloupé štěstí,
to slepé mládě vyslané milostivými bohy,
do našich osudů se mělo nemotorně plésti
pro klid nám zlato dávajíc, pro komedii vlohy.
Co by to bylo za život, kdyby na výsluní
my měli vše, co mohou dáti léta tučných krav,
zbytečně mnoho růží, včel, úsměvů a vůní,
zbytečně mnoho drzosti a nestydatých práv.
Umřela by nám radost ze zcela prostých věcí,
z luk, polí, hlubin lesních, kde v duby buší datel;
pod bledou tváří rozmar tlouk by se v zlaté kleci
a nikdy bychom neprohlédli ledví sladkých přátel.
Teď dereme se těžce dál v nejistotu zítřků,
ni jeden od nás hořký kalich nebyl odvrácen;
co sobě jsme a co jsme světu – bez protekčních strýčků
jsme vítězíce nad horami vzteklých černých pěn.
Co by to bylo za život bez bitevních smutků!
Z nich vyjít chceme jako děti veselí a tvrdí:
platíme draze cenu nejlepších svých skutků
a konec konců máme nač býti prostě hrdi.