jak zlatá bárka na oblačnu
se luna ještě houpá.
v dědině kohout řekl si však: začnu,
koroptvím v polích do hlavy to stoupá.
opravdu, noc vtom pukla
nad lesy vzadu;
v trhlině zoře komoně své shlukla
pro žhavou kavalkádu.
jdu mimo, člověk pracující,
z dědiny na nádraží.
vše zanechám tu, stromy pukající,
květiny, ptáky, slunce na zápraží,
všecko tak jiné nežli v městě,
talíře medu, džbánky vína,
a do fabriky po té dlouhé cestě
mě zavře přes den otročina.
můj krajíc voní sklizní z půdy rodné.
toť všecko, co si nesu
z venkova do práce a z noci do dne.
a když pak znova noc se plíží z lesů,
potmě se vracím.
mátový večer voní čerstvým kvítím,
ostatní jaro ztrácím –
a téměř vůbec vše, co život činí žitím.