To byla chvíle bílá a čistá,
jakých má život málo, ach, málo;
to byla chvíle bílá a čistá,
bílá a čistá.
Na třpytné plochy sněhových pláten,
jimiž si země zastřela vrásky,
lilo svůj úsměv klidně a svatě
lednové slunce.
Po modrém nebi nadechlé pruhy
bělavých mráčků snuly se jemně,
reflexem jako dole ty plochy
v modro se chvěly.
Po sadě kroky ztichaly v sněhu, –
v podivném blahu hýřila duše
a tolik lásky, veliké lásky
zvučelo nitrem.
A mně se zdálo, to že teď s tichem
sněhových hlatí v úsměvu slunce
splývám a splývám... a to že splývám
se světa duší...