Ó, je-li den vždy jednou z číší,
jež Čas nám spěchá podati...
mně vždycky prsa mocně dýší
a divý bol mne zachvátí,
když umíráček počne v tiši
tak úpěnlivě plakati,
když vím, že k retům kdos tu číši
juž nikdy nemá dostati...
Ne, že jich je tak málo v žití,
a že v nich místa pro hořkost,
a že Kdos jednou řekne: Dost! –
ne, mně jen líto, že z nich píti
teď nelze mi až k hloubi dna,
ať chutná, nebo nechutná!