Cirkus

Miluji jeho plakáty, že vybuchují jako granáty, že usmívají se jako holky našminkované: tolik jim obdivují se malé i veliké děti,

přešťastné, mohou-li jen rukou je přejížděti, v illusi života, jež prudce je ovane, radostně zevlujíce. Do města vtrhly,

v tabule návěstní brutálně znásilněné; do dědin vtrhly, zdi, vrata a ploty zapálily náhle, životy rozněcujíce přikrčené

papíru bengály, přes lesy, pole vytrubujíce táhle poplašné signály. Miluji jeho plakáty,

že jako lupeny padnou k nám zaváty z dalekých, cizokrajných stromů a lidi vyhánějí z domu. A lidi přivolají v jeden den

k nádraží, před nimž nakupen dav mlsný očekáváním plane, až vagóny v pospas mu vydají svět kočovný podobný mumraji,

slátaný jako pokrývky z hadříků sešívané. Tu špalírem diváků, z laciného kraje diváků, všelikých lidí počestných a všelijakých všiváků, jak travestie šírého života a tropické pohody,

jak triumf zchudlého krále přírody, poklusem klučinů kluzském kobrtajíce po dláždění s koni a mezky, zebrami, velbloudy, slony, černí a žlutí a hnědí lidé, míšenci, znetvoření,

s turbany, s jockeyů čapkami, s opicí na bujném pony ženou se za město, evropská karavana cizokrajných ukázek, světem se motající pestrý provázek,

svinující se a rozvinující bezodyšně, srdce má nemocno, ale naparuje se pyšně, neb davy zevlují. A karavana hysterická,

profesionelní harlekynáda půl zvířecí, půl lidská, s bílými vyceněnými zuby, s hatmatilkou cizí na tlustých retech smyslnost nese svou, řehtají koně a sloni řvou –

pod stany všechno mizí. Tajemné, krásné a mocné jak chrám za městem stany již stojí; také by mohlo to býti ohromné zvíře

šedivé, nemotorné, však vzácné, že mladý bůh sám pro žízeň svou je dojí. Miluji tyto stany, že jako ženy v posledním měsíci jsou obtěžkány.

Pro lidi z činžáků, z baráků skrývají skvostný svět v maštalích, v klecích, v šatnách, v skladištích, šelmy a pestré věci a hubené krasavice a koní, oh, koní dvacet, třicet, čtyřicet;

pět dílů světa setkává se v nich a pojítkem jsou široké clowna nohavice. Miluji tyto stany, že večer jsou k prasknutí napěchovány

světlem a ruchem, hudbou, lomozem, křiky, a jejich štěrbiny do tmy se nítí jak vášnivé čepobití, jak fontán světelných střiky.

A portál zářící křičí do dálky, na šňůry navléká lidské korálky. Zvon. Na stěnách ohromné nálevky nesčíslné oči

kol písku manéže krouží jako v kolotoči, a vzduch je tu zápachu krásného, divokého pln. Anebo plujeme, koráb na Tichém oceánu, se stěžňů visí plachty a lana,

povětří chutná jak manna, a na palubě je slavnost, jež potrvá k ránu: bouchají od šampaňského zátky, šílenství kvapíku posedlo loď,

večer je bláznivý, večer je sladký, má milá, pojď... Cval koní a práskání biče probouzí pudy a chtíče,

dychtivě vibruje chřípí, číhají smysly, svět celý letí myslí. Miluji biče svist a chocholů bílý smích, když blesky vrhne dvanáct hřebců vzepjatých,

Japonců kroužící míče, slonů rozvážný um, v němž minulost země melancholicky mimuje přítomnost, velbloudů poklus, čikošů čardaš, šašků plesk a bum, lvů řev a mrzuté skoky, krotitele cnost,

jezdkyně valčík, povalující se bílé medvědy, výstředních hudců frašku s psími nohsledy, anglické girls, třeštící ovoce těl, a jejich jek a skok a tanec tarantel,

s visutých hrazd a kruhů let lidských vlasatic, skřek místo ostruhy, polibky s výše a ticho, když kolem sotva se dýše, potlesk a hudbu.

Miluji cirkus. Miluji jeho směsici Evropou nepřetržitě kroužící s lesky a blesky a třesky, s křiky a ryky, s trysky, skoky, zápachem,

že míjí jako divý sen nějakým šedivým dnem, že je to brutální, živý ohňostroj, o život smělý boj. A miluji cirkus,

že na konec v srdci mi probudí chuť, v stín kalné lucerny do stáje vplížiti se, ke plavé šíji velblouda přivinouti hruď, jak tu tak odpočívá ten tichý kočovník,

a sníti, sníti... pouště písky lysé, bílou a hnědou karavanu, oasu, palmovník a žhnoucí, ukrutné slunce...