Zelený samet, jímž se tu půda opásala,
kdos kdysi přišel protrhnout neurvale
a trhal dále
a zasadil ránu prsům, jež panenská se zdála,
a rozjitřil ji, až země krvácela,
na onom místě roztrhaná zcela.
Bylo jich několik, žebráci to byli
a urputně vyhlíželi,
jako by z tohoto místa, jež obnažili,
do středu země vniknouti chtěli.
Zatím však jen se prokousali na žlutou hlínu
a naházevše náspy zřídili boudy a pec
a jali se pohodlně jak v mateřském klínu
dělati materiál pro lidskou klec.
Zeleným sametem cesta jde do údolí
a do úvozu, jenž plavými vede poli.
V zeleném sametu červené střechy svítí,
krvavé okraje nezacelené rány,
jež stále se nítí
a roste na všechny strany.
Nasáklá hlína však časem zřítí se na někoho,
jako by lidské ruce země se mstila
za to, že ránu jí zasadila
do těla milostného
a její půdu v protivné věci mění,
jež na ni se vrhají jak saranče na osení.