Důstojný slone, v pralese zdiva zavřený jako ve vězení a přece na svém a jediné možném místě! Olej a barvy,
jimiž tě krmí spocení lidé v zasklenné stáji, noří tě v tropickou atmosféru, jež je ti po chuti a lepí se ti na hladké, lesklé údy.
Syt stále, opatrován, cíděn jak na svatbu dívka, na dané znamení, věrně konáš svůj nejlepší kousek, ač nepřicházejí lidé a neplatí vstupné, aby ti zatleskat mohli,
ač děvčátko v slaměném kloboučku s červenou stuhou nepodává ti kostky cukru. Zatím co příroda přestala rodit živočišné tvé předky, nádherné rody, velebné nad pomýšlení,
z nového věku a lidského mozku se rodíš, obludo mechanická, obludo krásná, moudrá, stále se zdokonalující a jedna ze stera podobných tobě i nepodobných
z nesčetné rodiny dobývající světa. Válci svých čelistí nedrtíš nic, bílou však tasemnici, jež prochází složitou útrobou tvou jak školami děcko,
článkuješ přesně a pozorně, jakobys vysílala ty, neposunutelná, výbojné kroky své napřed, v neznámé dálky. A ony se rozbíhají po stech, tisících, paprskovitě na všechny strany,
a tak to jsi ty, která složena ležíš na stole dubovém v hospodě U borovice za mnoha černými lesy, kam přijdu snad zítra, snad pozítří, abych tě otevřel
a, jako před tím pryskyřici, vdechoval nyní zahořklou vůni tvé stáje. Horoucí slavíku, jenž k zemi jsi přimontován a přece vášnivě tlučeš
ve velkoměstských nocích, ve všech, kromě neděl a velikých svátků! Horlivá píseň tvá zapadá v pathetické šero táhnoucí ulicemi, jež chvějí se pod opálovými zraky obloukových lamp,
a u kovového větvoví, které tě chrání ve žlutě žhoucí kleci před nočními blázny, nevěstka zastavuje se a opilec deklamuje svůj tragikomický monolog bludného zahaleče.
Do letních nocí z dláždění vypíjejících žáry buší tvůj tlukot jak ukryté polední slunce; do zimních nocí, čistě a bělostně oblečených, vzlyká jak tajná vášeň panny schované v poduškách.
Jsi bušící srdce, jež shrnuje v kvapném svém rytmu tlukoty tisíců srdcí z celého města, z celé země, z národa celého, která se poznati chtějí a nedočkavostí hoří.
Nejeden člověk s úzkostí naslouchá ti, anebo v dáli kdes tuší tě a nemůže spáti, věda, že bude to rozhodnutí, které mu přinese ráno ozvěna tlukotu tvého nespočetná, ani snad nezmlkající
a křížem krážem odrážená jako potulný apoštol. Jest možno tě slyšeti, myslím, až na konci světa, kovových svalů hudbo, slavíku mechanický,
který i básníka vábíš, aby se ti svěřil, kus horkého srdce vrhl v noční tvůj tlukot, na chvíli splynul s tebou a zazníval světem. Každý tvůj úder
a jeden po druhém nepřetržitě jdoucí plní a odesílá vagóny nesmírně dlouhého vlaku: v pestrém jich zboží přehlíží příjemci srdce básníkovo, nicméně tu a tam ono přece octne se v laskavé dlani,
zakvete, zavoní, zaraduje se těšíc. Složitá bytosti, královský stroji a prostředníče, jenž po denních soustech dodáváš svět šírý komukoli!
Tisíců zraky a vztažené ruce soustřeďují se k tobě, pokorně přijímajíce tvé pravdy i lži, osudy jejich, zdáš se, v hrsti držeti pevně a s očima zavázanýma, pomalu pouštěti je
přesnými mezerami, jež dělí tvé kovové prsty. Jak příroda na jaře horlivě, spravedlivě ke světlu pudíš všechno, co ke světlu chce,
instinkty dobré i zlé vysíláš, aby se množily, života rytmem je rytmus tvých válců a pák. Dychtivá dívenka, lačnící po polibku, tak jako voják politický, jenž chce zasadit ránu,
nemohou dočkati se, až dokončíš denní svůj kon. Cnosti i zločiny rozhlašuješ po celém světě, jsi zvoník v čas poplachu, k pohřbům i slavnostem zveš. Jsi pilný a demokratický pekař levného chleba,
jejž denně tisícům rozdáváš v krajících stejných. Jsi mlýn na umělé hnojivo, bez něhož nezůstává jediné pole. Jak pochod dobyvatelské výpravy připadáš nočnímu chodci, v hodinách jitřních jsi však líheň bělavých ptáků:
ti mračnem vzlétnou a rozlétají se v hejnech i po jednom, jak poštovní holubi vyslaní do všech končin, najdou nás cestou do práce anebo v lůžku ještě, jak ranní číška popichují den v nás
a, rozhodivše záclony naše, ukazují nám divadlo světa!
Cookies on Poetry Cove