Nad lesy červen plá a nebe safírové, však pod korunami jen ticha šumí hlasy; jsou květy nachové, kde paví oko plove a syto sladkostí mdle s okvětími hrá si.
Den ohni zlatými sluj smaragdovou třísní a šerem svatební dech vegetace vane; od země plíží se pach vlhce černých plísní a z nebes oštěpy v stín vůně boří kane.
Nad lesy červen plá a ticho vášní voní... Hle, z němé nádrže teď chochol tryskl vodní a vrací krůpěje, jež o hladinu zvoní; proud čirý, stříbrný se rozlil v lesy spodní.
Však není fontán to, ni ptačí hlas to není. A hasne v korunách již sladká melodie. Jen ticho chvěje se ve žhavém roznícení a stébla kloní se: Což Veliký Pan žije?
Snad vyšel s píšťalou na stráně hledat panny. Je lačná vteřina a červen mocně velí. Snad dívka vyšla si a hlas má vytepaný svou touhou jako šperk, jenž zajal plamen skvělý...
Oh, možno aspoň snít ve věku běd a muky, že dívka vyšla si a náhle stála nahá tam dole v pasece, kde pod starými buky je tráva vysoká a laskavá a vlahá?
Je možno aspoň snít o sladkém těstě v kvasu, o krásné nahotě, jež lesům vpospas dána, by souzvuk doplněn byl snopem plavých jasů, v němž látka zápalná pro naše smysly stkána?
Nic není krásnější nad toto kladné dílo, jež s cetkou nepadá, nemizí se závojem; v něm na sta souhvězdí a jitřních střel se slilo ve fontán zářných gest a prazákladní pojem.
Je možno pochopit, že mýtus šperků zmate, že napověděné a poloskryté dráždí. Jsou lesti ničemné, jsou úskočnosti svaté. Pro modlu zastřenou se člověk lehce vraždí.
Však ženy nahota je život sám, ne modla, blesk ozařující směr z abstrakcí a stínů! S nebesy země se v úsměvu jejím shodla, jenž mimo zásluhu a mimo všechnu vinu.
Když křídla rozepne, žár zkojíš jejich žárem; s jich spánkem hedvábným tě hudba zpije svěží, jak lázeň pod strání a okouzlení tvarem, když kolem jara sen a třešní květy sněží – – –
Oh, možno aspoň snít v den červnového kouzla, že dívka vyšla si a zjevila se nahá, by v lože vlahých trav jak nebes oštěp sklouzla, dar přepozitivní a kořist nad vše drahá,
do loktů mužových, jenž o hmotě pěl vzkvetlé, jež zraje na slunci a z půdy šťávy saje, o náboženství svém, jež konkrétní a světlé bez marných abstrakcí stem žhavých barev hraje?
Cookies on Poetry Cove