jsou ještě básníci vysoké polohy pro modrá nebesa, hvězdnaté oblohy, podvůdky pobožné i poetické; já na kukuřici vzpomněl si v souvrati,
když mě dnes jarní den ponoukal zpívati, vznešené nejsou starosti mé lidské. to hospodářská je ovšem jen rostlina, a přece byla mi nejedna hodina
s ní přána, půvabná i kormutlivá; a pak dá sypání pro lidi nejchudší aspoň tam na jihu, nežli je umučí evropa panská, hrabivá a divá.
mimo ty vysoké lány jsem chodíval, sám když jsem uherskou rovinou bloudíval, v munduru vojenském sen civilisty; jezerem šuměla pole i tenince,
střapaté palice zrály už v peřince, slunce se mazlívalo s těmi místy. jsou nebezpečné prý vysoké lány ty, jsou-li v nich úskoky nepřátel ukryty,
ale, což válčí štědrá kukuřice? zrna nám dávala bílá i ze zlata, když hlad nás jindy žral, jatečná telata, a skryly nás ty ověnčené svíce.
a na kukuřičné chleby zas vzpomínám v škiptarské, tvrdé a syrové zemi tam u moře modrého a lahodného; s pórkem je křesťan i musulman chroupali,
a pod minarety vojáčci slintali nad chutnou krásou těsta zlatového. tomu je dávno, a mnoho se změnilo, jen dravci loupí zas, jako se loupilo,
a v jejich říši chudý zůstal hladným; ale i setba se na slunci zelená, ó stvoly, skryjte zas křehká má ramena, v polích a lesích úsměv je tak snadným.
bylo to nedávno, je to zas jako sen, s tou, již mi život dal, korunu v pozdní den, spolu jsme ctili vaše mocné klasy tam, kde smích slunečnic předstírá veselost,
kde však jen bída je pravdivá přítomnost a černá zrada s úlisnými hlasy. a šli jsme dále a v horách jsme bloudili, tu, kukuřice, tvé palice nebyly –
jen touha bez groše, ó zrní kupné: jaký by v horách těch rodil se krásný lid, kdyby mu dopřáli tebou se nasytit, ty, zlato chudých, chudým nedostupné.
už zapomenouti na tohle nemohu, tvé jméno vzruší mě nad každou oblohu, lásky i záští rozněcuje ctnosti. rodíš tak štědře, ó stvole, buď milován;
ale co s těmi tu, jimiž je ukrádán chudáku od úst dar tvé horlivosti?!
Cookies on Poetry Cove