Ó matko,
jediná, tisícerá,
zářící sliby, nebezpečím šerá,
je sladko
sáti z tvých prsů nesčíslných,
krve a zlata plných
až po hrmu,
v slzavém údolí pod mramory
praménky tenké i celé hory
dobrého pokrmu.
Úžasný pilíři
strašlivé třídy, strašlivějšího světa,
na jehož talíři
v palácích jasných i v temnotách ghetta
nemnozí mají všecko – zástupy nic,
ohromné, ponuré roje zčernalých letavic
na nebi společnosti,
jež v sudbě má dokonáno
a nechce složiti kosti
v červené ráno.
Ó strome, nejrozvětvenější
nad naší bídou a hloupostí zdejší,
koruna širá věčně ti kvete,
včelkami bzučíc,
mučíc a zaučujíc,
list pučí za list, jejž vítr snad smete,
a kořání tvoje,
jež všude má půdu z dobrého hnoje,
kde mamon a zoufalství oči své poulí,
objalo zeměkouli.
Bez tebe,
bez tvého zlata, krve a sliny
zvrátily by se zásluhy i viny,
peklo i nebe,
sytost i hlad.
Tu umřelo by příliš mnoho vnad.
A světa pán by ztratil moci pel
a pravd svých oddané psíky.
Snad dokonce volky nevolky by šel
pracovat do fabriky.