V pět ráno vstávám. Nebe téměř padá
na střechy šeď, jež mokrá blýská se, –
svit popelavý mřížemi se vkrádá
a venku s větrem déšť je v stálém zápase.
Jen k polednímu lesků pár se vkládá
v ten vlhký vzduch a ticho bezhlasé
oživí křikem divá vrabčí sváda;
obloha hloubí se jak v kalném topase...
Pak tmí se zas, a dům je mrtvě tich,
plyn zaplane, a hlavu ve dlaních,
vzpomínám večerů, kdy tiskl jsem tě k hrudi –
A kdybych ničemu i nevěřil,
ten přížeh lásky žárným aspoň byl,
a tady stěny ty mne mrazí tak a studí...