Z ranní silnice hodiny mohl jsem bráti
jako z dlaně,
vykročili jsme, rozletěli se
příliš odhodlaně.
Sám jsem byl tím vinen: nožka poraněná
počla bolet,
na makedonské mezi končil
pokus o let.
Do vozu bulharské pošty jsem padl
jako Lazar,
marně míjel mimo mne pestrý
kraje bazar.
Hory, doly a skály vysoké
nabízel mi,
po cíli jen prahla touha,
slepá velmi.
U Dimitrije Vojdinoviče
na rozcestí
dobře den jsme však skončili:
plálo klestí,
pekli pecny, zazpívali
při rakiji,
v čerstvé slámě pochoval jsem
nostalgii.