Na moravské půdě ještě. Vlak uhání k Svitavám.
Farář, kaplan s hospodyní sedí se mnou ve voze,
mají, zdá se, tichou radost z volebních svých úspěchů,
jež jim přines’ na Moravě jedenáctý listopad.
Mně je to tak hrozně jedno. Zítřek dávno prohráli,
prohraje ho – trochu pozděj – i soc. demokracie,
církve dvě, dva terorismy, červený a černý bůh:
život letí k svému cíli přes církve a přes bohy.
Na moravské půdě ještě. Vlak uhání k Svitavám.
A mé srdce sevřeno je: v Praze budu k desáté.
Vidím Prahu v temné noci, vidím Prahu očima
našich dobrých Moravanů: tajemnou a velikou.
(Milenka má jela si tam pro bolest a pro žaly,
milenka má jako Praha divoká a rozmarná,
jako Praha, kde tak sladce tancuje se na sopce,
jako Praha, tolik slunce vedle nenávistné tmy.)
Moje srdce sevřeno je. Rychlík bouří, uhání.
V temné noci vidím Prahu bez rozkoše, s úděsem,
doupě zloby, intrik, falše, zneuznaných genijů,
hnízdo jedovatých zájmů tajemné a veliké.
Praha světlá, pracující, nevím proč, mi nekyne,
oblékám se do krunýře, maskuji si obličej,
čekám tisíc zlomyslných, frivolních a hloupých ran,
čekám starou známou Prahu... Stůně mi v ní milenka.