Lukami jdeme a jdeme lesy,
na mladé břízce zpívá pták.
Nevím, kterým směrem, daleko kdesi
ulice smutné čnějí do oblak,
jdou tudy smutní básníci bolů
nocemi vražedných alkoholů.
V dolíku měkkém srna si hoví,
divoké kachny čeří tůň.
Daleko v městě, plýtvajícím slovy,
člověk-stroj a člověk-kůň
po stech a tisících bez práce bloudí
a hladov sytých neodsoudí.
Pokojem jdeme a podobenstvím,
za ruce se vedeme v ptačí ples.
Spoutáni mrzce ukrutným členstvím,
tam v dáli děti, jimž neznám je les,
tam v dáli ženy, jichž těly vládne kapsa,
tam v dáli muži, blud na blud, pes na psa.
Mlází nám konvalinkami voní,
dubinou tančí zlatý chvost.
Moci nevrátiti se v peklo, kde zvoní
železo, lež a chamtivost,
a z lepší dálky naslouchati skřeku
vražedných bláznů končícího věku!