na tvrdé lavici tvrdě natažen
poslouchám vrčení vlaku.
jsem fakir, asketa a vraždím sen,
mám 170 tlaku.
vagony ženou se nocí deštivou
vpřed k mechanickému cíli.
pět let už hynu horečnou chorobou
a jsem jen srdce, jež kvílí.
vagony, vagony, básník-vězeň zřel,
jak rozletíte se v dálku!
také jsem kdysi takovou touhu měl;
jen černou kávu mám v šálku.
vyháním jedem krutého žalu jed,
připraven složiti kosti.
těžko se žije, když potuchl vznět,
zanikl v bezednosti.
jsi temná bezednost, sametová noc,
vše se mi propadlo do ní.
mně ni smích poetův nejde na pomoc,
to řehotání koní.