Rychlíkem jedeš, znavený vojáček rudý,
jímž povely z místa na místo smýkají.
Kola jen hučí, vagÓn se lehce houpá.
Jak by si řekly, že tě ukolébají.
Ještě však nezavřeš spálených očí.
Na něco čekáš, co jimi vkročí.
Opustils město, kam nic tě nelákalo.
Vracíš se do města, které tě otravuje.
Položils čelo na ledové okno.
Soumrak už záclony zatahuje.
Ať ještě počká! Teď přijdou známé domky,
lesy a říčka, pěšiny pod stráněmi.
Přírodní snímek. Zimní krajina. Několik vteřin.
Co tu však bylo štěstí, jímž zpívals, jímž jsi byl němý.
Cože to polykáš? Cože tě svírá?
Čím oko vlhne, srdce se naplnilo?
Vojáci bývají sentimentální
pro to, co bylo, pro to, co bylo.
Přírodní snímek. Idyla z míru.
Byla a prostě minula navždycky.
Zavři už oči, dobře se prospi,
vojáku komunistický.
Až jitro se ti zardí na skráni,
budeme už zase ve zbrani.