Červenobílý prapore,
jsi pluh náš, jenž vyjíždí v podjarní den,
jsi rýč náš, jenž obrývá na jaře stromy,
jsi špičák náš, jenž dobývá uhlí pro novou cestu,
meč jsi nám, kterým se probijeme,
i pouto, jež víže a silnými činí nás,
jsi pevný ve zmatku bod i cesty, věz,
opora, ostruha, nebozez.
Červenobílý prapore,
pod kotly našimi ohněm plápoláš
a ulicemi vaneš jak vítr,
nad hlavou cítíme tě jak polední slunce
a krev nám přivádíš do varu,
jsi jarní bouře blesk,
jsi červený kohout nového jitra,
a proto červená tvá tak se rozpálila,
že ruměncem vzplála tvá bílá.
Červenobílý prapore,
takový jsi ty dnes nám.
Sviť, rudni, vlaj pro spásu světa
i pro to, bychom tě spatřili jednou
jak nesmírná křídla bílá
pokojně tonoucí nad námi jako holubice,
nad zlatem lánů obilních,
nad lesy, lukami, stády,
nad městy s paláci a dílnami
i nad dědinami s kovárnou,
nade vším zkrátka, co všemu připadne lidu
i radosti z práce a klidu.