černé lesy pod oblohou,
černé lesy nad hlavou
neslyšely u svých nohou
píseň s jednotvárnou slohou,
naši píseň hladovou.
neslyšely píseň bídy,
dýchajíce sytostí,
až jim přišly rubat přídy
černé ruce černé třídy
po rozmaru vrchnosti.
daly lesy, chleba daly,
černý chléb a černou sůl;
na jak dlouho, neříkaly,
zahučely, zapraskaly,
rachotily kmeny v důl.
zahučely, pomstou dychly:
zhořkne vám ten chlebíček!
petro s jurajem už ztichli,
na smrky svou krví šplíchli,
smrk je zabil, jeden věk.
luka leží v nemocnici,
pod strání strom, jenž ho stisk’.
černé lesy s krásou spící
mají v mošně šumějící
chléb a smrt a panský zisk.