BRAGOŽDA

Měkký smutek, denní můj pokrm z tesknice a víry, z touhy a nudy, tvrdne jako skořápka zrajícího ořechu,

jako všecko na této makedonské stráni s kučeravým doubím, s kamennými domky pod těžkými břidličnými střechami, pod jarní měňavou oblohou.

Tvrdne denní můj pokrm z hořké tesknice, neboť příliš dlouho již odmítáte mi psací stolek,

skříně s knihami a obrazy, ženu, s úsměvem přinášející čaj a s máslem chléb, plápolavý ohníček našeho podzimu, Soňu – domov a smysl mého života.

Tvrdne denní můj pokrm z víry a naděje, neboť dávno již byl bych se zabil, tam dole, u kalné Škumbi, kdybych přes všechny úzkosti nevěřil stále a silně

v návrat ke svému nejvlastnějšímu, v rozkoš z nové práce, pro niž udeří jasná hodina, v komfort vlastního hnízda, jež nás čeká – v základ a modrou oblohu pro svůj život.

Tvrdne denní můj pokrm z nudy a prázdnoty, která časem zeje mi před zrakem po celé dni, neboť dosti jsem se nalokal ciziny,

dosti jsem se v horách nalámal kamení místo chleba, dosti přebrodil řek, dosti výběžků Jihu a Východu poceloval, – byliny, zvířata, lidi, práci, umění –

sklouzaje nakonec k jádru všeho, jež se nemění – a shledav náhle nesmírnou vzdálenost svou od svého kořání. Tvrdne můj smutek,

tvrdne denní můj pokrm z tesknice a víry, z touhy a nudy, mezi tvrdými horami a tvrdými staveními uprostřed tvrdého života

chudých domorodců a válečných nomadů, zpřelámanými zuby jej hryži s tvrdého lože kočovníkova okénkem zíraje v tvrdý kraj,

kde nepochopitelně měkkou bělostí svítí kvetoucí slívy. Tvrdne můj smutek, tvrdnu celý.

Kéž bychom se měkcí opět uviděli!