Oh, první májová bouře
mě venku zastihla včera;
v údolí Svitavy vpadla
hodina přísná a šerá.
Od stráně ke stráni haslo
vášnivě zlomené světlo.
A nebe rozdoutnalo se,
by náhle ohnivě vzkvetlo.
Zelení chvějivý příval
ustrnul v plastičnost chmurnou.
Docela zčernalo boří
jak s odhodlaností vzpurnou.
A pak to zaválo dolem.
Blesky a hromy se líhly
v nebesích převalujících
dýmy, jež za zemí tíhly.
Za kapkou kapka. A náhle
země se s oblohou střetla;
obloha ledový příval
jí ve tvář divoce vmetla.
To byly kroupy. Jen okamžik.
Skryt špatně zřel jsem, jak bijí...
Člověk se slunečnem jednou
a bouří podruhé zpíjí!