bouhar

bystřina zpívá v divokém spádu, málem a brouzdáš se na vodopádu, s mokrého kamení na suché vzhůru, vzhůru a vzhůru k lesnímu břehu,

poslední smrk tu, mu pohladit kůru, napít se v štěrbinách zřidlého sněhu až nahoře. tady však, ještě pod poloninou,

kravky se toulají s lačností línou po svahu v houšti i na paloucích, dědovi bouharu vypadla fajka, o ráji sní v těch hodinách vroucích

ve stínu smrku, jenž jako vlajka se rozmáchl. to jsme se lekli. a první pohled po kravkách, jsou-li na jeho dohled –

dědo, je krásně pod dragobratem. co vše tu kvete, jak to tu dýše, nežli sem vtrhnou s bílým svým katem zima a tvrdé zákony výše,

brrr, zakrátko. horilku sladkou, co říkáš, bratře, dávno žes nepil takovou, k vatře, škoda, že neusedneme spolem.

ať ještě žijem, ať kvetou struky kravkám i mladicím dokola kolem, a jako dole ty staré buky je každý chlap.

dávno žes nejed’ tak bílého chleba? čert vám ty vaše skály tu jebá, pak z toho panská srdce jsou dravá. i na té kukuřici vás šidí,

jen když se pytlík vlní a vzdouvá, máš to tak pořád: dvojí jsou lidi tu na světě. dávno žes nehulil takový tabák?

ať ze mne zpívá zelený žabák, není-li to jen ze staré slámy, co zbude po chudém oborichu. kuřme, když chutná, a den je s námi,

chudí jsou bez smrtelného hříchu tu na zemi. chtělo by se tu u tebe lehat, v kolybě spát a po horách běhat,

dokud nás letní paprsky hřejí. i chuďas bere tu krásu a sílu, majerky večer všecky se smějí, žehnej vám země, kravkám i dílu,

na pány sešli mor.